Z místa činu – týden X.

Co se děje na stavbě
týden 14. - 20. 8. 2023

Základy jsou vybetonovány a tak desátý týden začínáme s vázáním výztuže na sloupy. V pondělí posíláme Vaška s Bornfacem na nákup materiálu do Ndoly, což byl sám o sobě zážitek. Koncem týdne se pouštíme do přípravy bednění a máme připraveny 4 sloupy na zahájení betonování v dalším týdnu. 

Výlet do Ndoly, Vašek, 14. 8. 23

Pondělní ráno začalo stejně jako každé jiné ráno. Po probuzení a nepovinné rozcvičce jsme si dali snídani. A pak to začalo. Petr mi předal nákupní seznam, který jsem doplnil o materiál na okna se slovy: „Pojedeš s Bornfacem do Ndoly na nákup a bylo by dobrý, abyste ten náklad dali na jedno auto, ať nemusíme platit za dopravu dvakrát. No, myslím si, že to nepůjde, ale zkusíš to, ať ten zážitek nemáš tak jednoduchej.“

Po snídani jsme tedy šli k autu. Změnu oproti původnímu plánu jsem zaznamenal už při pohledu na auto, u kterého nestál jen Bornface, ale i Josef, Ester (jedna z dobrovolnic) a Josefova nejstarší dcera. Když jsme vyrazili, tak jsem se po dotazu na délku jízdy dozvěděl, že bychom měli být na místě za dvě hodiny, což mě příjemně překvapilo, a tak jsem si už jen užíval pohledy na lehce seschlou přírodu a Bornfacovo vyprávění. Do Ndoly jsme dojeli asi po dvou a půl hodinách.

Nejprve jsme měli za úkol nakoupit cement. Jelikož jsme na to zapomněli, museli jsme se do obchodu část cesty vracet. V obchodě nás už znají, tak jsme objednali auto s 200 pytli cementu se slibem, že dorazí ten den odpoledne (no nedorazil) a jeli jsme na nákup betonářské výztuže. Měli jsme vytipované dva obchody Fire Prevention a Rakey's. Nejprve jsme vyrazili do Fire Prevention, kde měli mít levnější zboží. Domluvili jsme se, že do obchodu první půjde Bornface s Josefem vyjednat cenu a já poté zboží jen zkontroluji. To neproběhlo úplně hladce. Část nakupované výztuže neměla vlastnosti, jaké jsme chtěli, tak jsem do obchodu musel jít dřív. Na základě mojí kontroly jsme se rozhodli, že výztuže nenakoupíme. Nicméně jsme našli materiál, který potřebnou výztuž kompenzoval. Jenže nám nasadili dost vysokou cenu a tak jsme se hádali, protože jsme znali cenu z konkurenčního obchodu. Vysmáli se nám, že to v Rakey's mít levnější určitě nebudou, tak jsme koupili výztuž za cenu, kterou domluvil Bornface a Josef, před mým vstupem do obchodu. Řekli jsme, že zboží vyzvedneme odpoledne autem, a nechali jsme jim na místě Josefa jako kauci.

Když jsme dorazili do Rakey's, tak jsme hned začali vyjednávat o ceně další výztuže. Instrukce zněly, že by měla stát 35 kwacha. Nicméně cena byla 38 a my ji přijali. Já pokračoval v nákupu podle seznamu a Bornface vyrazil zařizovat dřevo. Po 15 minutách se Bornface vrátil s tím, že přece měli s Petrem domluvenou jinou cenu, a tak se začal dohadovat s obsluhou, která moc nechtěla spolupracovat. Proto rovnou zamířil za vedoucí obchodu, se kterou se mu podařilo uhájit cenu 36 kwacha. Dalo by se říct, že to byl obchodnický majstrštyk. Bornface odjel a já dokončil nákup a čekal na něj asi 2,5 hodiny. Už byly 4 odpoledne a ve 4:30 zavírali obchod, tak jsme mu volal a dozvěděl jsem se, že budou každou chvíli nakládat ve Fire Prevention, kde čekal Josef posledních 5 hodin. Ve 4:15 jsem mu volal znovu, že se půjdu domluvit s obsluhou na vyzvednutí druhý den, když to nestíháme. Do telefonu mi bylo odpovězeno, že náklaďák u mě bude "any minute", což je časový údaj popisující možnost, že se něco stane opravdu za minutu a nebo za stovky minut. Já jsem se rozhodl jít domluvit s obsluhou, že objednávku připravíme k naložení. Vzhledem k objemu objednávky to způsobilo mobilizace celé prodejny a já jsem byl svědkem toho, jak zástupkyně vedoucí hlasitě popohání personální k počínání. Mezitím v 4:23 na místo dorazil "náklaďák". Auto, které mělo asi čtyři metry celkově, což nebylo úplně ideální, protože jsme se chystali do auta naložit výztuž a dřevo o délce šest metrů. Nakonec na místo dorazil i druhý náklaďák, který jel z Fire Prevention, a vyskočil z něj Josef. Všechno jsme naložili v takovém organizovaném chaosu a já jsem naskočil s Josefem do auta. Interiér řidičovy kabiny v sobě měl volant a dvě sedadla, takže jsme skoro všichni měli kde sedět. Po nastartování auta spojením drátků ve dveřích jsme se rozjeli na pilu, kde na nás čekal Bornface a partička chlápků přiopilých z banánového vína. Nálada v jejich kolektivu se výrazně rozehrála, když jsme přijeli a oni zjistili, že jsem z Evropy. Auto jsme naložili skoro k prasknutí a to doslova, protože nám málem praskla jedna náprava, a tak jsme auto zase vyložili a Bornface začal zařizovat další náklaďák. Ten překvapivě dojel asi do 10 min. Řidič samozřejmě zkusil navýšit cenu při pohledu mým směrem. S tím jsme ale počítali, takže se Bornface nenechal rozhodit a stále trval na ceně, kterou si domluvili předem.

Nakonec jsme vše naložili. Josefa jsme posadili k jednomu z řidičů. A my s Bornfacem jsme ještě jeli vysadit Josefovu dceru, která celý den jezdila s Bornfacem po Ndole. Takže s námi v autě strávila asi 9,5 hodiny. Po jejím vyložení jsme vyrazili do Kashitu, kde ostatní už skládali náklad z obou aut.

Slíbený cement dorazil až druhý den, ale jsme rádi, že dorazil. Respektive jsme zjistili, že byl na cestě už v pondělí, ale řidič přejel odbočku do Kashitu a náklad ten den vyložil jinde. Takže jsme v úterý museli zase trochu volat a řešit. 

Díky Vaškově akci máme tak vše potřebné na další fázi stavby. V pondělí také odjíždí Matěj do Lusaky. Má na starosti nákup, odvezení auta do servisu (olej) a ve středu vyzvedává další posilu, Ditu a Míšu, které mají v Kashitu vlastní projekt výmalby základní školy, a Honzu Krajíčka, stavbyvedoucího na další fázi projektu. Všichni měli ve středu dorazit, ale jejich pobyt se prodlužuje, když zase začíná naše akce "cihlovačky": Ve středu do Lusaky přijíždí i Bornface a začíná vyjednávání. Je to náš poslední týden, pak hrozí zabavení celé zásilky. Nechceme platit částku cla a snažíme se získat vše potřebné, abychom se k našemu nákladu dostali. Čas se krátí. Nakonec nám nezbyde, než zaplatit alespoň sníženou částku a můžeme si náklad odvézt. Ale ouha, problém s platbou a blíží se konec pracovní doby, abychom stihli včas zaplatit. Uf, vše dobře dopadá, ale v pátek už se k zásilce nedostaneme, takže naposledy se parta v Lusace ujišťuje, že zásilka nebude zabavena a že si ji můžeme vyzvednout další týden, tedy po termínu. A celá parta vyráží v pátek do Kashitu. Což by nebylo nic hrozného, kdyby Matěj nespěchal na vlak ve 23:00 do Livingstonu k vodopádům. 

Matěj a Pája jedou k vodopádům 

Matěj a Pája byli ti, kteří dorazili do Zambie společně s Petrem jako první. Měli tedy na starosti všechno to počáteční zařizování, řešení a vyjednávání. A i díky nim se tu my další máme jako v ráji. Proto si zcela zaslouženě na předposlední týden svého pobytu naplánovali výlet do Livingstonu k vodopádům. Matěj zařídil vlak na pátek 11. 8., jenže ten byl zrušen. Další spoj v jízdním řádu až 18. 8. 

Jenže Matěj je ten pátek ještě v Lusace a nemá zabaleno. Pája je v Kashitu a snaží se zabalit všechny věci. Celý den je pro všechny dost napínavý. Už jsou za zácpou v Lusace, už jsou před Kapiri, a něco málo před 23 hod přijíždí Matěj s holkama a Honzou před náš dům. Sotva se vysouká z auta po pětihodinové cestě a běží si dobalit vše potřebné. Společně pak zapíjíme příjezd nových posil a loučíme se s Pájou a Matějem a čekáme na vlak. A jak se v Kashitu čeká na vlak? V pohodě, u stolu s vínem a čeká se, až vlak zahouká. Pak se k němu doběhne a nastoupí. Zvlášť, když strojvedoucí i nádražáci v Kashitu vědí, že dneska nastupuje Matěj s Pájou. A tak si povídáme, hrajeme hry a hodiny běží. Ve dvě ráno už to my ostatní pomalu vzdáváme a jdeme spát. Matěj a Pája vyráží čekat na nádraží. Nenechte se zmást, v Kashitu nádraží znamená insaka, karimatka a rozdělaný oheň. 

V sobotu ráno pomalu vstáváme ke snídani a vidíme naše dva cestovatele spící u stolu. Vlak zase nejel. Celou sobotu jsou tak oba v napětí a pokaždé, když se nám zdá, že jede vlak, seběhneme se, abychom všichni stihli zamávat a rozloučit se s nimi. Najednou slyšíme vlak. ale jede z druhé strany. Po chvilce k nám běží Matěj a má nečekanou novinku. Nákladní vlak, který jel opačným směrem, v Kashitu vykolejil. Takže ten jejich vlak nemá jak projet.  Jdeme se na to podívat a přijde nám už skoro nemožné, aby jejich vlak tento týden jel. Zveme strojvedoucího vykolejené lokomotivy, aby se šel podívat na naší stavbu. Při té příležitosti se dozvídáme, že nesmí lokomotivu vypnout, jinak by už nenastartoval. Takže nám drnčí lokomotiva celý den a celou noc za domem. Nicméně, Zambie je kouzelná země. V sobotu večer jdeme všichni spát. Kolem 6 ráno slyšíme houkat vlak, Káťa budí Matěje s Pájou. Ti vezmou krosny na záda a běží. My ostatní zatím spíme dál. Kolem 7. 30 dorazí zpráva, že jsou v lokomotivě směr Ndola, nabírají jejich osobní vlak a se známým strojvedoucím Gilbertem se vrací zpět do Kashitu. Takže všichni běžíme k trati a máváme. Po vykolejeném vlaku ani stopy. Vlak sice ještě nějakou dobu ve stanici stojí, ale po hodině dostáváme zprávu, že po 34 hodinách zpoždění jsou už opravdu na cestě. Jedou ve vlaku, který táhnou 4 lokomotivy, z nichž jen jedna funguje. 

Týden plný příběhů a zvratů zakončujeme nedělním výletem na místní trh. V naději, že si pořídíme nějaké místní suvenýry a speciality. Po cestě si prohlížíme základní školu, která v Kashitu funguje, Petr dojedná čerstvé koblížky na ochutnání, prohlížíme si místní zdravotní základnu a vracíme se zpět. Kromě zeleniny nebylo na trhu nic k pořízení a spíš jsme udělali atrakci místním. 

Cestou domu procházíme kolem pole s cukrovou třtinou. Domluvíme si, že bychom si mohli pár kusů vzít, když pak dáváme dohromady drobné, abychom místním za výsluhu zaplatili, dávají nám rovnou celý zavázaný svazek. Za 10 kwacha celkem slušná nadílka. 

Po cestě se ještě zastavujeme u jednoho z domů, kde jsou zrovna připravené místní vypálené cihly. Petr nám k tomu dává ještě přednášku o výhodách a nevýhodách této technologie, ale o tom už příště. 

A něco málo ze života v Kashitu...