Z místa činu – týden XIV.

Co se děje na stavbě
týden 11. - 17. 9. 2023

Tento týdenní přehled začínáme netradičně v neděli večer - to totiž probíhá válečná porada na následujících 14 dní. Blíží se grand finále stavby a jednotlivé kroky musí být jasné a pořádně naplánované. Ve vzduchu je cítit nejistota, napětí i odhodlání. Také zde Petr přichází s návrhem, že pokud náš plán nestihneme, je ochotný v Kashitu zůstat o 14 dní déle a dokončit co bude potřeba. My ho tu však nechceme nechat samotného Zambijcům napospas a tak se shodujeme, že uděláme vše pro to, aby mohl odjet s námi. Pro představu je potřeba dozdít stěny, svařit a umístit okna, vyrobit a umístit prakticky celou střechu...

V pondělí ráno jsme tedy přesně v 7 hodin na stavbě a pracujeme, jak to jde. Zedníci ze stavební firmy začínají zdít i druhou štítovou stěnu, a čeští a místní dobrovolníci zatím usilovně pracují na té první. Původně nám na naší štítové stěně měl pomoci místní najatý zedník, ten ale do práce vůbec nepřišel, což nás v Zambii ani nepřekvapuje. Petr, Honza a část dobrovolníků zatím na jiném místě, u budovy školky, postupně pracují na výrobě vazníků ze dřeva. Na celou střechu jich bude potřeba celkem 9. Aby ale nebyl dnešní den úplně dokonalý, při jedné cestě pro písek se nám povede píchnout jednu ze 4 pneumatik u vozíku. Tady se snad nestane den bez nějakého problému!

V úterý pokračujeme v nastaveném tempu, zjišťujeme ale, že rozdělní zdících skupin není udržitelné. Zeď na které pracujeme společně s dobrovolníky není tak rovná, jak bychom si představovali (jinými slovy, je hodně křivá). Nejen v rovině horizontální (povedlo se nám na zdi udělat "bříško"), ale zjišťujeme také, že levá část zdi je o notný kus výše než ta pravá. Každý z nás totiž pracoval s jiným množstvím malty a naše práce nebyla dobře koordinovaná. S lítostí jsme museli ubourat takřka čtvrtinu celé zdi, přiznat si, že na to sami nestačíme a povolat na pomoc profíky. Zedníci ze stavební firmy se tedy přesouvají vyrovnat naše chyby a my si musíme pokorně přiznat, že jejich znalostí a zkušeností zdaleka nedosahujeme.

Poučeni o starou známou pravdu "práce kvapná, málo platná" pokračujeme sice o dost pomaleji, ale už správně a pod dohledem zkušenějších. Kluci mezitím dál pokračují s vazníky, což jim jde dobře, nicméně během odpoledne někdo nedaleko školky zapaluje oheň. Jak jste si mohli přečíst v předchozím příspěvku, ohně jsou zde na běžném pořádku, období sucha se blíží ke konci a oheň je tady způsob, jak připravit půdu na další pěstování plodin. Z počátku nás to tedy nechává chladnými, jsme přece v Zambii a nic nás nerozhodí! Až když je oheň několik metrů od právě dokončeného čtvrtého vázníku, začínáme být nervózní i my. A nejen my - najednou se sbíhá skupinka místních lidí s kýbly a větvemi a začínají oheň hasit. Neváháme a pouštíme se do hasení s nimi. Ještě, že je studna tak blízko! Pumpujeme jako o závod, běháme s kyblíky sem a tam, v pozadí šlehají vysoké plameny, snažíme se hasit větvemi a pro jistotu jsme celou dobu připravení odtáhnout vazníky do bezpečí. Najednou do nastalého zmatku přibíhá i několik dětí a volají na nás "Hello, how are you?". Je nám jasné, že jinou anglickou frázi neumí, i tak nás tato situace úplně rozesmává... jak se asi v téhle chvíli můžeme mít? Víc zambijský obrázek už snad ani nejde. Oheň je nakonec naštěstí uhašen, vazníky zachráněny a díky Honzově přítomnosti z celé akce máme i skvělé fotky - no posuďte sami.

Tím však tento den nekončí. Aby toho totiž nebylo málo, na naší milované Hile se porouchává spojkový pedál, a tak nám večer nezbývá než odtáhnout nepojízdné auto i s vozíkem ze staveniště domů. Jak říká Petr, člověka tu skoro už nic nepřekvapí.

Čtvrtek z dronu

Dalšího dne společně doufáme, že jsme si snad všechny problémy vybrali dopředu a vše půjde hladce. Hned se pouštíme do zdění krátkých a malých zdí po okny, na kterých pracujeme pod dohledem ve skupinkách dobrovolníků. Jde o první zdi z bezcementových cihel (které obsahují pouze hlínu a písek), a na zeď používáme hliněnou maltu (opět jen z hlíny, písku a vody). Jde o krátké stěny, a tak nám jde práce více od ruky a všichni si tím spravujeme náladu po zkušenosti se štítovou stěnou. Také dorazil automechanik z Kapiri podívat se na naší nemocnou Hilu - naštěstí vše dobře dopadlo a už nám zase slouží. A vazníky barvíme načerno, což tady není záležitost módy, nýbrž ochrana proti termitům. Staveniště nám tak roste před očima, takže mezi námi navzdory časovému presu vládne dobrá nálada.

Ve čtvrtek pokračujeme ve zdění jak štítových stěn, tak výplní pod okny. Jde to dobře a jsme moc rádi, že se na těchto malých stěnách můžeme spolu s dobrovolníky učit stavět, aniž bychom vyrobili nějakou velkou chybu. I když Štěpánka s Kačkou přiznávají, že je tahle spolupráce někdy opravdu velkým testem trpělivosti. Dorazil nám také svářeč z Kapiri, Joseph, který se naštěstí hned ujímá práce a jsme s nim spokojení. Pravda, jeho podomácku vyrobená svářečka je sice trochu svérázná (viz foto), ale funguje.

Dopoledne se Petr také propojuje přes online videohovor s Lukášem a Bárou na pražské Rozvojové září. Internetové připojení zázračně po celou dobu běží a tak se s účastníky můžeme podělit o aktuální dění na stavbě. A místní pracovníci zase s nadšením posílají pozdravy do ČR. Děkujeme za skvělou akci! Ihned po videohovoru vyráží Petr s Bornfacem do Kapiri koupit trapézový plech na střešní krytinu. Tento výlet zabírá skoro celý den, a když ze stavby odcházíme na večeři, unavení a natěšení na odpočinek, ještě nejsou zpátky. A v tom najednou vidíme blížící se naložené nákladní auto, které míří přímo k nám. Rychle nám dochází, že dnešní práce ještě nekončí a jdou se vykládat plechy. Ještě že nás v tom místní dobrovolníci nenechávají a tak máme celkem rychle hotovo.

V pátek hned ráno dokončujeme první štítovou stěnu, a ihned se přesouváme na tu druhou. Hliněné stěny pod okny se musí dokončit ještě dnes (Kačka se Štěpánkou dokonce odpřísáhly, že nepůjdou ze stavby, dokud nebudou hotové), tak na nich usilovně pracujeme také. Samozřejmě se ale do večera nestihnou, a tak večer poprvé stavíme za svitu čelovek. Na druhý den si necháváme už jen poslední šáru, než se unavení vydáváme domů.

V sobotu už konečně můžeme dokončit věnec nad první štítovou stěnou, takže vážeme výztuž a lijeme beton. Dokončujeme také páteční rest na hliněných stěnách, a tak nad nimi začínáme připravovat betonové parapety. Největší starost dne nám ale dělá druhá štítová stěna, která už dnes opravdu musí být hotová. Nestíháme, ale naše odhodlání je silné - dokonce silnější než zambijský čas. Pracujeme tedy za svitu baterek a reflektorů z auta ještě asi 2 hodiny po západu slunce. Jsme vděční, že tady s námi zůstávají i místní dobrovolníci a stavební firma a nenechávají nás v tom samotné. A nakonec, jupí, poslední cihla je na místě a my můžeme jít spát.

Ačkoliv neděle byla vždy dnem odpočinku, dnes si dáváme volné jen dopoledne a hned po obědě míříme zpátky na stavbu. Musíme dokončit věnec i na druhé štítové straně a vylít parapety, což se nám s pomocí stavební firmy daří. Tak, a zítra zase odznova. Zároveň se nám v neděli naposledy obměňuje tým. Brzy ráno se loučíme se Štěpánkou, a večer už vítáme Martu s Anežkou, naše poslední posily. Marta je samotnou předsedkyní našeho spolku a Anežka se nám zase stará o finance. Tak vítejte a ať se vám v Kashitu líbí!

A něco málo ze života v Kashitu... (nejen v Kashitu)