Případ dvou cihlovaček

Detektivní zápletka z logistického prostředí dle skutečných událostí.

Jak se říká – člověk míní, život mění. Tuhle část příběhu už možná znáte: Na tomto projektu se pracuje už několik let a snad už od začátku se počítá i s tím, že bude konstrukce z nepálených cihel. Zkoumali jsme pak různé možnosti lisů, některé i vlastnoručně vyzkoušeli a nakonec si nechali i dva takové, už vylepšené na základě předchozích zkušeností, vyrobit. Lukáš se tomuto tématu věnoval poslední tři roky a dokonce si na něm udělal i diplomovou práci. Chtěli jsme docílit co nejefektivnější a zároveň jednoduché výroby. Díky této vylepšené technologii jsme získali i grant od UNDP, který vlastně umožnil to, že tu teď jsme. Na jaře se nám podařilo na strojích odladit poslední mouchy a vyslat je po vlastní ose na cestu do Zambie.

Do Lusaky měly podle plánu dorazit 24.6. Dnes je 20.7. a cihlovačky furt nikde…
Podle harmonogramu jsme teď měli už druhý týden lisovat a sušit na staveništi prvních 5.000 cihel.
Co se dá dělat, když vám chybí něco, na čem celý projekt doslova stojí?  

Pátek 7.7., Lusaka

Náš původní plán byl vyrazit z Lusaky do Kashitu v 8 ráno, abychom se vyhnuli zácpám ve městě, ale večerní telefonát s Petrem zamíchal kartami. První půlka hovoru se skládala z výzev typu:

"Peťo, běž na signál."
"Peťo, tak vyskoč."
"Peťo, ty jsi robot?"

Peťa se směje a tvrdí, že na signálu je, i tak ale chvílemi slyšíme jen každé druhé slovo, které navíc zní jak hlášení na nádraží. Signál v Kashitu je, zdá se, mizerný. A to už si každý prý našel místo, kde jim to frčí nejlíp. Pro Petra je to pod mangovníkem, pro Páju u pravého předního rohu stolu v komunitní místnosti.

O co se teda ale jednalo? Cihlovačky, které měly být už čtrnáct dní na místě jsou stále ještě někde v JARu a nikdo pořádně netuší kde a proč přesně. Společnost, kterou jsme v Čechách poptali se odvolává na subdodavatele a se subdodavatelem se nikomu dosud nedařilo spojit. Bornface, předseda spolku New Renato Community Society, komunikoval s agentem, který po nás chtěl zaplatit další poplatky, aby byla zásilka vyložena v Durbanu, JAR, a přeložena na náklaďák, což se dle domluvy mělo dít až po jejím doručení do Zambie. Zjišťovalo se, zda něco takového může chtít a jestli to máme dělat, obvolával se bůh ví kdo, z čehož nakonec stejně nikdo nebyl moc moudrý, takže se poplatky zaplatily, modlilo se a doufalo. Náš úkol na páteční ráno zněl tedy jasně – zastavit se za agentem sídlícím v Lusace osobně.

Radíme se nejprve s Davidem a Anitou, majiteli hostelu Natwange, kteří jsou nám velmi nápomocní. Anita má v rozvojové pomoci sama velké zkušenosti a zároveň jako místní ví, jak v tom chodit. Sama tedy volá agentovi a plánujeme za ním zajet společně, aby ho trochu "zmáčkla", což i jenom po telefonu docela pěkně umí, jak jsme si mohli rychle všimnout. Zároveň si uvědomujeme, že on toho s tím vším asi moc nenadělá, funguje totiž jen jako takový zprostředkovatel a úředník. Zkoumáme tedy znovu přímo firmu, která má v Durbanu zásilku naložit, převézt přes další dvoje hranice (JAR – Botswana – Zambie) a doručit do Lusaky. Na maily nikdo nereaguje. Máme jen jihoafrické číslo, na které by nás volat z české simky stálo asi majlant. Zkoušíme tedy volat z právě koupené zambijské, na které je pár místních kwacha na volání. Skvělé, funguje to! Mluvíme s paní Kiarou, která zní sympaticky a podle čísla hned dohledá naši zásilku, když v tom se hovor utne – kwacha došly. Díváme se na sebe pobaveně a zdrceně zároveň. Sekundu poté zvoní telefon a Kiara volá zpátky. Uf. Vysvětluje nám situaci v pro mne nejasné transportní hantýrce, takže naše představa, co se děje, je velmi hrubá. V kostce: čekalo se, až budou zaplaceny ony poplatky, aby mohly zásilku vyložit a naložit, a teď se čeká na den, kdy se bude moci poslat dál. Vysvětlujeme ji na oplátku situaci naši, kdy osm lidí z Evropy, jejichž čas není neomezený, přiletělo, aby postavili školu pro znevýhodněná děcka na venkově. Kiara slibuje, že se pokusí udělat všechno pro to, aby se v pondělí vydaly cihlovačky na cestu. Zároveň odhaduje cestu Durban – Lusaka na týden a půl. S tímto se momentálně spokojujeme, agenta pro dnešek necháváme být a vyrážíme konečně do Kashitu. Kdyby šlo všechno jak po másle, mohli bychom 20.7. cihlovačky mít. Každopádně počítáme s tím, že pak budeme možná muset najet na několikasměnný režim, aby se to všechno stihlo a dokončili jsme stavbu školy v termínu.

Pondělí 10.7., Kashitu

V pondělí ráno píšeme Kiaře. Ta obratem odpovídá: „Kindly note that shipment has been sent for clearing, The transporter is awaiting for the released entry." Něco se děje, nevíme teda moc co přesně, natož co to znamená z hlediska času, a navíc se to ani nedozvíme, protože Kiara už na náš dotaz neodpovídá. Modlíme se tedy dál. Objevil se samozřejmě i nápad vyrazit na výlet do JAR a přivézt si cihlovačky na vozíku sami. Do Durbanu je to z Kashitu 2.500 km. Googlem odhadovaných 33 hodin cesty bychom ale dle dosavadních zkušeností museli alespoň zdvojnásobit. Po racionálnější úvaze z tohoto scénáře upouštíme, ono by nám v tuhle chvíli asi moc času neušetřilo (to si teď alespoň myslíme), a finance už vůbec… A možná bychom taky zůstali stát někde na hranicích, přes které by nás s takovým nákladem dál nepustili.

Středa 12.7. 

S Kiarou jsme si vyměnili několik dalších emailů. Cihlovačky jsou ještě stále v Durbanu. Prognóza je nyní taková, že 19.7. budou v Johannesburgu. Cesta Johannesbug – Lusaka je nyní odhadována na týden a půl. Stejně jako Durban – Lusaka minulý týden. Pravděpodobnost, že dorazí do konce července je čím dál tím menší. Matěj píše maily přepravní společnosti, Káťa tam volá… Nic se ale neděje. Co teď? Čekat by znamenalo pozastavit stavbu a mít v Africe osm lidí, kteří nemají, co dělat. Nezbývá nám, než vymyslet alternativní stavební postup nebo začít plánovat dovolenou na Viktoriinich vodopádech…

Úterý 18.7., Kashitu

Vyhrála první varianta – máme půjčené dva místní lisy a na staveništi se suší prvních pár desítek cihel. Kiara se od pátku neozývá a dnes mi do telefonu tvrdí, že vše najdu v mailu, který mi právě posílá. Ten o dvě hodiny později stále ještě nepříchází a Kiaru se nedaří v kanceláři dostihnout. Co můžeme dělat?

Rozhodli jsme se změnit konstrukční sytém. I tak jsme už v pěkném skluzu. Míša v Čechách přepočítává potřebnou výztuž. Nosným prvek budovy bude železobetonový skelet a z nepálených cihel budou výplňové konstrukce

A tady se nám otevírá širší experimentální pole! Jelikož cihlovačky jsou stále v nedohlednu, využijeme místní lisy a možná i dusanou hlínu a část konstrukcí postavíme z nich. Až dorazí naše cihlovačky, vyplníme zbytek. Tak si zároveň budou moci jak místní, tak my, v praxi vyzkoušet, porovnat a zhodnotit jednotlivé technologie, jejich plusy a mínusy. Zároveň žhavíme dráty a obepisujeme všechny kontakty, které máme – firmu, se kterou máme smlouvu, subdodavatele, logisticky zkušené známé. Jsme neodbytní. Káťa ještě dostává zprávu od jednoho pána, že „14 dní zpozdění není v Africe zpozdění". Nervózní by začal prý být při dvou měsících a není prý ani výjimkou, že nám to pošlou lodí zpět. To by bylo! A někdy ti přepravci taky jen sbalí prachy a zmizí. Tak to jsme na tom zatím asi dobře :) 

Čtvrtek 20.7., Kashitu

Už máme šest místních lisů (některé z nich jsou na dvě až tři cihly zároveň!), tři další formy a jeden další lis se nám vyrábí (za 1000 kwacha, což je asi 1100 Kč). S takovým arzenálem budeme schopni vyrábět 19 cihel naráz. Za včerejšek se jich udělalo 290 cihlel. To je podle odhadu polovina toho, co jsme schopni vyrobit s našimi cihlovačkami. Výhodou těch místních ale je, že je tady máme :) A odpoledne konečně přichází zpráva z několika zdrojů, že zásilka byla uvolněna z Durbanu! Začíná se to, zdá se, hýbat… 

Stále sháníme PARTNERY/SPONZORY, kteří by nám pomohli dát dohromady prostředky, které by nákup auta, bez kterého se neobejdeme, pokryly.