Z místa činu – týden XIII.

25.09.2023

Co se děje na stavbě
týden 4. - 10. 9. 2023

Pokračujeme s betonováním, spodní části všech sloupů máme, ale jejich horní část a překlady ještě doděláváme. Připravená bednění se pomalu plní betonem a my se o něj pečlivě staráme. Pravidelné polévání vodou pro správné zrání betonu je ale adrenalinový zážitek. Balancování na třímetrové konstrukci s plným kbelíkem vody za silného větru je jen pro otrlé. Naštěstí přichází stavbyvedoucí Honza po obědové pauze s nápadem. Už jsme si zvykli, že si u stolu kreslí všemožné náčrtky, a pak přijde se skvělým zlepšovákem. Naposledy to bylo snadno vyrobitelné lešení, které nám zjednodušilo práci jak při vázání výztuže, tak při betonování. Teď se polévání betonu stává daleko snazším díky dlouhé bambusové tyči a kousku kanystru provrtaném na několika místech. V dalších dnech tak už "sprchujeme" beton z bezpečí pevné země a naše zdravotnice Káťa si tak pořádně oddechla.

Stavba už se nám pěkně rýsuje a je proto potřeba myslet i na výplně otvorů. Bránu, hlavní vstup do objektu, už jsme nechali vyrobit před několika týdny v Lusace, okna má na starosti Vašek. Nařezání ocelových okenních profilů má s pomocí Lucky rychle za sebou, sváření je ale větší oříšek. Veškeré pily, vrtačky a míchačky, které na stavbě potřebujeme, generátor zatím zvládl. Ve spojení se svářečkou je toho ale na něj už moc. Nešťastně škytá, a tak se se svářením Vašek přesouvá raději k našemu elektrifikovanému domku. Bohužel ani tamější elektřina nestačí a musí se proto vymyslet alternativní řešení. V mezičase, kdy není potřeba generátor pro napájení ostatních strojů, Vašek svaří ukázkové okno a Bornface, vedoucí místní neziskovky, sežene v blízkém městě někoho, kdo dle vzoru dodělá ostatních 6 kusů.

V úterý, 6. 9. 23 máme docihlováno. Zkusili jsme naše místní parťáky motivovat a během týdne se dostali ze 300 vyrobených cihel denně na více jak 600 kusů za den, vlastně spíš za dopolední směnu. A jak jsme to takto celé zvládli? První dny byly rozpačité. Dobrovolníci byli nedočkaví, často dělali postup jinak, než jsme řekli. Museli jsme vše pečlivě kontrolovat a znovu vysvětlovat. Takže rozjezd byl pomalý. My sami jsme postupně začali optimalizovat celý proces a bylo nezbytné zapojit do výroby také pravidelné čištění a promazávání strojů. Koncem prvního týdne máme proces zdokonalený. A jedeme. Potřebujeme 6100 cihel – půlku je třeba vyrobit s drobnou příměsí cementu, druhá část bude čistě bez cementu. Ke zdění se nám bude hodit i poloviční formát, který cihlovačky s drobnou úpravou formy také umí vyrobit. Abychom stavbu stihli dokončit před odjezdem, vypočítáváme minimální rychlost výroby na 500 cihel denně. Na 503 se dostáváme asi čtvrtý den. Dobrovolníci sami dělají cihly i přes víkend, abychom dohnali ztrátu z prvních dní. V dalším týdnu přichází motivace. Slíbili jsme jim Colu, Sprite, Fantu… Prostě pití pro všechny. A ejhle, rázem dosahujeme více jak 600 cihel za den. Jenže taky sem tam přichází nějaká komplikace, třeba když se zlomí páka od cihlovačky a musíme ji svařovat. Ale nabídka volna po dosažení domluveného počtu zabírá ještě více. Dobrovolníci se opět překonávají a zvládají dokonce 700 kusů za dopolední směnu. Takže máme hotovo. Ale na závěr ještě školení, jak v cihlovačce vyměnit formy a ještě jednou, jak se o cihlovačku pořádně starat. 

V půlce týdne také probíhá školení zaměřené na zdění. Petr vysvětluje místním a vlastně i nám, jak se bude zdít a jak důležitá bude pečlivost, aby do sebe cihly pěkně zapadly. Na pomoc máme místního mistra, který zrovna pracoval nedaleko. Oslovili jsme ho, zda by nám nechtěl pomoci. Naše cihly ho zaujaly, a tak neváhal. A my jsme o pár dní později moc rádi. Začínáme zdít a není to jen tak. Začínáme štítovými stěnami, které budou nosné. Používáme cihly s 10% příměsí cementu a cementovou maltu. První a druhý šár se skládá ze dvou řad cihel za sebou, třetí šár tvoří cihly otočené napříč, aby byla stěna dobře ztužená. Vychytat správné množství malty, aby byla celá řada rovná a následně do sebe cihly zapadaly, nám dává zabrat. Zambijský mistr zedník to má ale už po chvilce v oku a rychle postupuje. Nám a našim dobrovolníkům dává cenné rady a my jen doufáme, že se brzy dostaneme také do tempa…

Jak jsme začali zdít

Školka, škola 

V rámci natáčení zajímavostí z Kashitu jsme se také podívali, jak probíhá hodina ve školce. Žasli jsme, jak jinak pěkná kvítka, věčně vymýšlející lumpárny u nás před domem, sedí venku ve svých mini lavicích a poslouchají paní učitelku. Elisabeth zrovna učí děti počítat. Počítají v angličtině a my obdivujeme, jak se děti můžou přetrhnout, když se hlásí, aby byly vyvoláni právě oni. Hlášení, jaké číslo je zrovna na obrázku, doprovází písně a celá hodina je veselá a děti jsou zapáleni. Učí se zatím venku, protože jejich školku používáme teď trochu jako sklad, ale nikomu to nevadí. Naopak, vesele si vždy vynesou stolky a židličky a po hodině zase vrátí zpět do třídy.

Ve škole už to bylo trochu vážnější. V jedné třídě jsme narazili zrovna na matiku. Učitel vysvětloval posloupnosti a když začal vyvolávat žáky k tabuli, soucitně jsme odešli. Ve druhé třídě hned naproti panovalo naprosté ticho. Žáci si přepisovali látku z tabule do sešitů. Mezitím děti z jiné třídy byly venku a hrály vybíjenou. Místo míče měly množství namotaných plastových tašek a látek do klubíčka. 

Pak si s námi chvíli povídal Joe. Ten ve škole učí angličtinu a matematiku a zároveň působí jako PTA member (PTA - Parent Teacher Association). Takový prostředník mezi školou a rodiči. Snaží se posilovat ducha školy a získávat prostředky na aktivity, které škola nedokáže pokrýt. Například se díky tomu učí, jak vyrábět cihly a jak si vyrobit vlastní fotbalový míč. Také jsme se dozvěděli, že testy probíhají formou otázek napsaných na dřevěných tabulkách křídou. Nebo že z každého předmětu dostávají týdně domácí úkoly, některé na delší dobu. Třeba výroba vlastní vařečky. A jeho závěrečná věta mluví za vše: "Jestliže bych nedokázal přinést nějaký benefit komunitě, mé vzdělání by bylo k ničemu."

Na trhu

Zajeli jsme si také na místní trh. Nenechte se zmást, Kashitu je celkem velká, rozlehlá oblast, takže jsme vyrazili autem a pěkných 20-30 minut jsme jeli. Bylo potřeba nakoupit zeleninu, hlavně mandarinky, které došly a my začínali mít abstinenční příznaky.  Nakoupili jsme si také látky, na které jsme se těšili a ti odvážnější si koupili místní mýdlo. Na trhu se to zdálo jako dobrý nápad, ale doma nás ta intenzivní "vůně" odzbrojovala. (Mýdlo šlo ještě ten den z domu. Nicméně jsme možná přišli na kloub tomu, jak můžou mít místní při tom ručním praní oblečení ze stavby tak super čisté.) Před odjezdem domů jsme ještě skočili do "pekárny", malého krámku, kde za pletivem měla paní prodavačka pár toustových chlebů, vajíčka a další drobnosti. Mimo jiné i Mirindu. Poslední 4 kousky a my je vzali všechny. 

Co dalšího?

V pátek odjíždí Lucka, Terka, Vašek, kteří už letí domu, společně s Katkou a Honzou, ti zase potřebují hlavně prodloužit víza a nakoupit. Plus mají jeden velký úkol, sehnat kytaru pro Maxwella! Maxwell je místní dobrovolník, který neslyší a nemluví. Přesto se dokázal vždy se všemi na stavbě domluvit a byl jeden z nejlepších pracovníků. Když jsme s ním dělali rozhovor, ukázalo se, že si vyrobil kytaru za pomoci natažených drátků a hraje na ni akordy. Cítí vybrace a hraní ho baví a naplňuje. Po rozhovoru jsme si všichni řekli to samé, "musíme sehnat kytaru!" Ale o Maxwellovi vám určitě ještě napíšeme více. Stojí za samotný příběh. 

Po cestě do Natwange, hotelu v Lusace, se ještě stavujeme v pražírně, kterou jsme objevili, abychom nakoupili kávu pro benefiční prodej. Děláme celkem velký nákup a tak se nás paní majitelka ujme a udělá nám i malou přednášku. Kávové plantáže v Zambii sama objíždí a pečlivě si vybírá. My jsme kávu už chutnali a testovali, je skvělá. Pak rychle na imigrační nechat prodloužit víza.

V sobotu ráno Katka s Honzou vyráží směr Kashitu. Lucka, Terka a Vašek vyráží na tržiště v Lusace, kde je potřeba dokoupit věci pro benefiční prodej. Když už se blíží Vaškův odjezd na letiště, zjistí, že neletí v sobotu, ale v pondělí. No jo, před odlety se ty termíny stále měnily, tak mu to odpouštíme. Každopádně co teď? A vznikne rychlý nápad dojet za jeden den na vodopády. 500 km by u nás nebylo zase tak hrozných, ale v Zambii? Na poslední chvíli půjčují v sobotu večer auto a v neděli ve 4 hodiny ráno se vydávají na cestu. Za volantem se střídá Vašek s Luckou. V Zambii se řídí vlevo a značky jako stopka, nebo plná čára, jako by byly jen tak pro zajímavost. V Zambii se také hodně troubí, ale tak jako pro radost. Troubíte, když předjíždíte, když nějak manévrujete, když chcete, aby o vás řidič v kamionu věděl a prostě klidně i jen tak. Celkem brzo zjišťují že těch 500 km za těch 5 hodin, co ukazuje navigace, opravdu nedají. Ačkoli jsou silnice na jih k vodopádům o dost lepší, než směrem na sever, pořád jsou části, kde jsou silnice plné děr, kde potkáte kamiony, které ne a ne předjet, kde vám prostě přes silnici zrovna přechází kozy nebo krávy.... co teprve checkpointy, místa, kde si vás může prohlídnout místní policie a běda, jak před nimi nezapnete blikačky. A retardéry, které jsou v barvě vozovky, rozhodně nikde předtím není žádné upozornění a jsou několikrát vyšší, než jakýkoli nejvyšší retardér v ČR? Vjet na ně rychle se opravdu nevyplatí. Zvlášť, když nemáte vysoké auto. V podstatě si koledujete o kompletní zničení. Ale projíždí Livingstonem a kolem 13 hodiny už je vítají místní volně se pohybující paviáni. Jsou u vodopádů. Nejde to popsat, prý se to musí vidět. Jelikož je potřeba se ve stejný den vrátit zpět, po dvou hodinách vyráží zase na cestu. Teda, ještě rychle pozdravit sochu Emila Holuba, to je snad povinnost. Cestu zpět už raději bez komentáře. Nekonečných 8 hodin řízení, kdy testujete bezpečnostní pásy každou chvíli. Tma je brzy, veřejné osvětlení neexistuje a všichni kolem svítí dálkovými světly. Byl to očistec, ale stálo to za to. Kolem půlnoci už padají únavou do postele. 

V pondělí, před odjezdem na letiště, se naši cestovatelé potkávají s Martou a Anežkou. Ty jsou poslední, kdo se do Kashitu chystají. A nebudou to mít lehké. Ale to už je zase další týden a nový článek. 


A něco málo ze života v Kashitu...