Z místa činu – týden XV.

Co se děje na stavbě
týden 18. - 24. 9. 2023

Začíná poslední týden podle původního naplánovaného harmonogramu stavby. Už teď víme, že stihnout stavbu dokončit do pátku v plném rozsahu nestíháme, a tak se shodujeme na dalších zjednodušeních - například zdi z tradičních cihel, které měly tvořit zadní stěnu polootevřené části stavby, už mohou dozdít místní zedníci sami. Zaměřujeme se tedy na to nejdůležitější - střecha a uzavření budovy tak, aby šla bezpečně uzamknout.

Dle těchto priorit se pouštíme hned v pondělí ráno do díla. Kluci celé dopoledne připravují pozednice na čerstvě dokončený věnec. (Pozednice jsou trámy, které leží na betonovém věnci a pomáhají přenášet zatížení krovu na zdi.) Jakmile jsou s tímto hotovi, svoláváme úplně všechny přítomné a společně si přivážíme první vazníky, které budeme dostávat na střechu.

Není to ale vůbec jednoduchý úkol. Podle našich odhadů jeden váží až 300kg, potřebujeme ho dostat do výšky 3,3m a k tomu nemáme k dispozici jeřáb. Už minulý týden proto Honza vymyslel a zkonstruoval speciální dřevěnou věž s kladkou nahoře, pomocí níž bychom to měli zvládnout. Když konstrukci poprvé vidí Emanuel, vedoucí místních dobrovolníků, okamžitě věž pojmenovává "Kashitu tower" a my jí od té chvíle už neřekneme jinak.

I s Kashitu tower ale pořád nevíme, jaký bude ten nejlepší způsob práce. Jen vytahování na kladce se ukazuje jako nedostatečné a hlavně nebezpečné. Zambijci trvají na tom, že tam vazník prostě vystrčí silou. Nastává zmatená situace, kdy na sebe všichni pokřikují v místním jazyce bemba, a my, čeští dobrovolníci jsme se svými radami neúspěšní. Zambijci se rozhodnou situaci vyřešit po svém a opravdu se jim povede vystrčit vazník na věnec přímo, nejdřív jednu a pak druhou stranu. A my trneme, kdy se při tomto nebezpečném způsobu něco uvolní a vazník se sesune na něčí hlavu. Když už jsou nahoře obě dvě strany, a chceme se pokusit vazník narovnat, převáží se, a začíná padat. Všichni vyjekneme a utíkáme z dosahu. Naštěstí dojde jen k tomu, že se vazník přetočil a teď visí "hlavou dolů", i tak nás ale situace vyděsila. I místní uznávají, že by bylo potřeba dostávat ho nahoru bezpečněji, tak se napříště shodujeme na upraveném postupu, kombinaci českého a zambijského - vazníky si pojišťujeme lešením, pomáháme si lanama a hřeben vazníku si raději jistíme tyčema.

Do večera jsou takhle nahoře první 3 vazníky, z toho dva rovnou upevňujeme a zavětrováváme na jejich definitivní místo. Ten první necháváme viset na svém místě obráceně, protože čekáme, až nám v této části budovy alespoň trošku vyzraje čerstvý beton. Večer musíme pobaveně uznat, že takhle vypadá geometricky vlastně docela hezky, dokonce nám, Pražákům, připomíná sochu sv. Václava v Lucerně.

Na druhý den si dáváme za cíl, že chceme nahoru dostat i všechny zbývající. Už víme jak na to, tak by to mělo být o něco jednodušší. I když obzvlášť vazníky nad středovou a štítovou stěnou nám znovu připomínají, o jak náročný úkol vlastně jde. Místní lidé mají také tendenci vše brát rychle a na sílu, na úkor bezpečí, tak se několikrát musíme znovu dohodnout na postupu a vše si vyříkat. Na konci dne jsou nicméně všechny bezpečně nahoře, i když, pravda, první visí stále smutně hlavou dolů.

Jediné, co nám v českém týmu tuhle dobrou náladu kazí je fakt, že přes všechnu snahu stavbu do pátka opravdu nestíháme. Petr si tedy posouvá svoji letenku na termín o týden později a nám nezbývá, než se s tím smířit. Ale jak tady říkáme, v naší situaci se zpožděnýma cihlovačkama děláme to, co je v našich silách.

Ve stejném tempu v pracovních skupinkách pokračujeme i ve čtvrtek. Petr dnes dokončuje přesah střechy nad verandou tak dobře a přesně, že se na to musíme všichni pořádně podívat. S nadsázkou se smějeme, že je to snad jediná doopravdy rovná věc na celé stavbě (abyste se nebáli, celá stavba JE rovná... problémem ovšem zůstává, že je občas rovná spíš podle zambijských kritérií).

V pátek se nám stavba doslova změní před očima. Čerstvě natřená okna už totiž stavební firma může vsazovat do otvorů, zeď vedle dveří se dokončuje a začínáme zdít část s větracími otvory. Používáme k tomu trochu jiný způsob pokládání cihel. Dáváme je na bok, takže je jejich tvar dobře viditelný a otvory v cihlách nám tvoří otvory na větrání. A hlavně - střecha už začíná vypadat jako střecha. Celý den totiž Petr se svými věrnými pomocníky ("opičáky", jak jim s obdivem říkáme) Sincalou, Boydem a Gospelem pracují na laťování. Kluci se po střeše totiž pohybují s opičí lehkostí a obratností a vylezou snad všude. Do večera mají zalaťovanou dobrou polovinu střechy.

Dnes jsme si také střihli další požár. Minulý týden jsme psali o ohni těsně u budovy školky, nyní se ukazuje, že nám hoří dokonce těsně u stavby. Trochu nás to vyděsí, brzy se ale ujišťujeme o tom, že je mezi stavbou a požárem dostatečný prostor, takže se nemusíme bát. Pro jistotu jen uklízíme několik plastových plachet z dosahu a po zbytek času si oheň vcelku nevzrušeně fotíme. Jak jsme už psali několikrát - tady jsou takovéhle požáry opravdu něčím normálním.

Káťa se dnes také pouští do jedné velmi hezké práce psaní na cihly. Jak jsme totiž slíbili ve sbírce na darujme.cz, ti, kteří nám přispěli určitou částkou, budou mít své jméno na cihle v Kashitu... a také že jej tam do večera všichni mají. A nejen jména - objevují se také motivační nápisy pro studenty, včetně jednoho v bembě. Jména dohromady tvoří tvar naší republiky, a tak necháváme v Kashitu krásný český odkaz. Všem dárcům tímto ze srdce děkujeme, bez vás by to nešlo!

Na sobotu je jedním z úkolů přidělání sloupů na verandu. Možná by to mělo být snadné, tahle práce se nicméně protahuje na celý den. Do sloupů je totiž před umístěním potřeba vyvrtat díry, které se právě ukazují jako problém. A tak lámeme vrtáky, kupujeme vrtáky, bojujeme zkrátka o každý sloup... hotovo máme až na konci dne. Jsme rádi, sen o volné neděli se ale tímto rozplývá.

Na stavbě máme mezi sebou už od začátku jednoho pracovníka, který se jmenuje Maxwell. Maxwell je veselý a hodně komunikativní kluk, kterého máme všichni moc rádi. I přesto, že je od narození hluchoněmý. Postupně o něm zjišťujeme, že se již v minulosti setkal s jednou z nás, Martou, která byla jedna z prvních, která ho začala učit znakový jazyk (a vůbec princip toho, že se dá mluvit také rukama). Krom toho se dozvídáme, že má doma vlastnoručně vyrobenou kytaru (prakticky dřevěné prkýnko s drátky), na kterou si moc rád brnká. Cítí totiž vibrace, které struny dělají, a ty mu zprostředkovávají hudbu, kterou vlastně neslyší. Rád by měl opravdickou kytaru, jenže ta je pro něj ve vesnické oblasti Kashitu nedosažitelná. A tak jsme se rozhodli, že se mu to pokusíme splnit. Jak už jsme o tom psali v příběhu z minulého týdne, při jedné cestě do Lusaky jsme kytaru skutečně pořídili a tenhle týden mu ji společně s Martou předali. Jeho radost byla obrovská! A od té chvíle ho vídáme, jak si na ni s širokým úsměvem hraje... 

Také se nám opět trochu proměňují členové týmu - v sobotu ráno totiž odjíždějí Káťa a oba Honzové. Původně měli odjíždět jako poslední parta realizačního týmu i s Petrem, což se nám nakonec nepovedlo, takže je loučení o to smutnější. V Kashitu tak zůstává už jen Petr a Anežka s Martou, členky české neziskovky Přátelé New Renato. 

Děkujeme za práci, kterou jste v Kashitu odvedli a šťastnou cestu domů!