Z místa činu – týden V.

19.07.2023

A cihlovačky stále nikde. Na staveništi ale nezahálíme, koukněte, co všechno se děje!
týden 10. - 16. 7. 2023


Naše cihlovačky tu pořád nejsou a ani nevíme přesně, kdy budou. Snažíme se žhavit dráty na všech frontách – píšeme a voláme všem organizacím, které mají přepravu na starosti, a ty nám buď neodpovídají, nebo dávají informace velmi neurčité, a když už určité, tak o pár dní později se ukazuje, že se na ně nedá moc spoléhat. První část detektivního příběhu si můžete přečíst tu.

Situaci je už potřeba řešit změnami ve stavebních plánech. Rozhodli jsme se, že konstrukci uděláme jako železobetonový skeletový systém. Jakmile budou hotové základy a železobetonová deska, můžeme rovnou pokračovat se sloupy a věncem, na který se už dá dělat i střecha aniž by byly hotové výplně stěn. Cihly tedy nebudou nosné a nezastaví se na jejich zpoždění ani postup dalších důležitých a na sebe navazujících stavebních prací. A co se na staveništi děje teď?

Ve středu se kluci věnují dovedení vody na staveniště. Místo odhadovaných 300 m je to ke zdroji přes 400 m, musíme tedy ještě dojet pro další potrubí a pár chybějících spojek do Kapiri. Na staveništi se finišuje podkladní vrstva štěrku. V nedalekém lomu pracuje bok po boku bagr a náklaďák. Bagr na náklaďák nakládá písek se štěrkem a ten jej dopravuje k nám na staveniště. Za jeden den se stačil otočit asi osmkrát a přivezl tak několik tun.

Ve čtvrtek na staveniště přibyla míchačka. Štěrkový podklad je hotov. Míchá se první beton, kterým se vylévá další podkladní vrstva pod základy. Už několik hodin utahujeme a utěsňujeme všechny spojky na potrubí. To je totiž kapka sem, kapka tam, a z nádrže by nám za chvilku nic nezbylo. K večeru ale slavíme úspěch. Čerpadlo u komunitního centra bez problému utáhne i tuto téměr půl kilometrovou vzdálenost. Nádrž je naplněna a skoro nikde už nic neteče. Hurá! Máme tedy čím omýt míchačku i vozíky. Vše je od betonu a ten je třeba i dvakrát denně řádně ze všeho omýt. Hlavně z míchačky, aby vydržela v dobrém stavu co nejdéle. 

Večer se vrací výprava z Lusaky a s ní i návštěva. Naši kamarádi v hlavním městě narazili na Davida a Dimika – dva kluky cestovatele, kteří přijeli přes Mosambik z Jihoafrické republiky a pokračují do Tanzanie. V kavárně, kde se potkali, totiž brzy zjistili, že všichni hovoří česky, a tak je k nám vzali na exkurzi. Večer se tedy nese ve společenském duchu, v rámci kterého ještě provádíme první měření zraku a test spřáteleného projektu DOT Glasses, o kterém od nás ještě uslyšíte. Naším prvním klientem se stal Justin, náš kuchař, kterému jsme vyrobili jeho první brýle.

Je pátek. Na stavbě se dál betonuje. Davida a Dimiho provázíme po staveništi i nejbližším okolí. Navštívíme školu i místní malinký krámek. Mesi, jeho majitelka, nás zve za barák. „Pojďte se podívat, co připravuju!" V hrnci se smaží malé koblížky. Fritas. Každý jich pár ochutnáme a dalších dvacet jich neseme domů. To je mňamka! Po obědě kluky vezeme do Kapiri, odkud jim jede vlak do Tanzanie. Kousek od nádraží jsme zapadli s autem, kluci ale nečekali až se odtamtud vyhrabeme a došli to raději pěšky. Tady člověk nikdy neví, kdy to pojede. Druhý den od nich dostáváme zprávu, že vlak měl přijel s víc jak desetihodinovým zpožděním. Tak to mohli zůstat i na večeři. 

Lukášovi je už pár dní slabo. Připisovali jsme to nachlazení. Poslední dny byly hodně chladné a větrné. Dnes se mu ale značně přitížilo a nevyléčila ho ani zdravotní procházka a fritas. Teploměr večer ukazuje 38,8 a tak přichází na řadu test na malárii. Dlouhé čekání. Pozitivní. Pro jistotu zkoušíme ještě jeden. Výsledek stejný.

Lukáš si balí, Péťa shání kontakt na pojišťovnu, Matěj s Bárou obvolávají nemocnice v Lusace, Pája zjišťuje, zda zahájit okamžitě léčbu antimalariky a jakou dát Lukymu dávku, Honza konzultuje situaci s dalšími známými, kteří dělají rozvojové projekty v Zambii. Radíme se také s místními a s Anitou a Davidem z lusackého Natwange – kam Lukáše odvézt, jestli raději do půl hodiny vzdálené okresní nemocnice nebo až do Lusaky, kde by dostal tu nejlepší péči, ale kam může cesta trvat i dlouhých šest hodin. Lusaka vyhrála. Před osmou večer vyráží Matěj s Romanem a Lukášem na cestu. V tu chvíli stále ještě čekáme na zprávu od pojišťovny, která nám má dát vědět, které nemocnice mají jako smluvní a kde tedy bude celý proces jednodušší.

O půlnoci jsou kluci už v Lusace v CFB Medical Centre, ve čtvrt na jednu Roman píše, že Luky šel právě na vyšetřovnu. Před třetí ráno přichází zpráva, že si tam Lukáše nechají do neděle. Malárie potvrzena. Ráno se ozývá Lukáš, že je mu ještě o něco hůř, teplota vystoupala na 40. Doktor ale říká, že takovéto výkyvy k tomu patří a že by vše mělo být ok.

To nám připomíná, že se nacházíme ve velmi rizikové oblasti, kde malárie není žádnou raritou.  

Celý večer byl pro všechny z nás náročný, nikdo z nás asi nečekal, že se s malárií potkáme takhle rychle. V bezprostředním okolí našeho domečku jsme navíc žádné komáry dosud neviděli a Lukáš si ani nebyl vědom toho, že by ho nějaký štípnul. To nám připomíná, že se nacházíme ve velmi rizikové oblasti, kde malárie není žádnou raritou. Navíc se tu vyskytuje typ Plasmodium falciparum, jejíž průběh bývá nejtěžší. Je potřeba začít konat brzy, což jsme udělali i my, a Lukáš tedy bude brzy v pořádku.

Peťa říkal, že na tento víkend plánoval nějaký teambuilding, při kterém bychom si vyzkoušeli i nějakou fiktivní krizovou situaci. Tak jsme si to dali rovnou na ostro. A obstáli jsme, myslím, skvěle. V klidu, s rozvahou a zároveň pohotově a efektivně. Rozptýlit se a odpočinout si po takovém večerním dramatu se někteří vydávají do postele, jiní s foťákem na krku pod hvězdné nebe, které je tu opravdu skvostné. Koukněte sami.

Když nasedal Luky do auta, místní dobrovolníci se akorát vydávali na stavbu, protože zrovna přivezli štěrk (v pátek v osm večer). Materiál, který jsme dopravili předchozí dny z lomu obsahoval větší procento písku, kterého však potřebujeme na stavbu méně než štěrku. Písku jsme tak měli již dostatek a dovážet vše jenom kvůli štěrku se již nevyplatilo. Proto jsme ho objednali z Ndoly, druhého největšího města Zambie, které je od nás 90 km dál na sever, kousek u hranic s Kongem.

Ještě v deset slyšíme z dálky lopaty. Když stále neutichají, vyrážíme se za nimi v půl dvanácté podívat. Ten nejdelší možný náklaďák stojí utopený v hromadách štěrku, řidič túruje motor a místní se snaží ho vyprostit. Všechen ten štěrk totiž složili z korby bokem přímo mezi jeho kola. Ptáme se řidiče, co on na to. No, tohle se mu prý ještě nestalo… Kola se protáčejí, vzduch je plný prachu a lopaty dál vydávají svůj monotónní zvuk.

V sobotu ráno se celí zvědaví jdeme podívat na stavbu, zda tam ještě najdeme náklaďák. Ten už je fuč. Noční akce byla tedy nakonec úspěšná. Na programu je stále ještě betonování podkladní vrstvy pod základy. Po druhém kolečku se ale míchačka rozhrkala a zbytek dopoledne jsme strávili její opravou, seřizováním a promazáváním. Honza u toho jeden ze šroubů držící u sebe buben a ozubený věnec kolem bubnu roztrhl. Nejsme si jistí, zda disponuje abnormální silou anebo je to těmi šrouby. Míchačka má na sobě mimochodem štítek, že se nesmí používat ve většině zemích světa. Asi vědí proč.

V neděli je na staveništi klid, nepracuje se. Pouze čas od času je třeba polít beton. Volno využíváme různě. Barča s Honzou vyráží na včely s Mr. Thomasem, Petr s Romanem se chystají na nedělní mši. Po mši následuje ještě zkouška místního sboru, na kterou Baru přijíždí rovnou od posledního úlu. Přišla pozdě – v Africe, představte si to – evropanka a přišla pozdě. 

Jak vypadá zkouška místního sboru?

Co se interních záležitostí týče, tak Mufasa boduje! Nejdřív si svůj um procvičil na dvou ještěrkách, aby pak mohl rychle přesedlat na myši – i ty už ulovil dvě! Pája má starosti příděl papírů a pastelek, když se zpoza rohu vyhrnou malování chtivá děcka. Honzovi E. jsme začali říkat Jeník. S Honzíky se totiž v našem týmu roztrhl pytel.

Přijela k nám návštěva!
Přijela k nám návštěva!